Skip to content →

Jak se dostat z deprese

Deprese je svinstvo. Bohužel se ten termín nadužívá tak moc, že už dlouho neříká celou pravdu. Každý druhý dnes má „depku,“ a ti zbylí „jsou v depresích“, kdykoliv se jim stane něco jen lehce nepříjemného.

Skutečná, život kriplící deprese nebývá na první pohled poznat.

Je ukrytá v mysli, nabíjí sama sebe jako perpetum mobile a je hluboce zažraná v nervech, které rozhodují o všem, co se děje v těle. Je to víc, než jen smutek a ztráta naděje v budoucnost – je to takřka fyzicky rozbité tělo a mozek.

Deprese k tomu všemu není vidět i z toho důvodu, že se dokáže maskovat i takhle:

Životní hodnoty… a jejich selhání

Kdykoli se v životě stane něco zásadního, v ten moment mohou selhat životní hodnoty. Nebo selžou samy od sebe, jen tak. Nemusí jít jen o traumatizující a tragické události – často stačí jen běžet den za dnem ve stereotypu jako ten příslovečný křeček v kolečku, nebo dokonce stačí dosáhnout i dlouho vysněného cíle.

Ve všech případech se stane to, že zemře část v nás. Možná je pryč kousek z naší osobnosti po úmrtí blízkého člověka. Možná je najednou pryč udržované a dlouho budované přesvědčení o tom, jak funguje svět kolem nás. Nebo nás už dlouho nenaplňuje to, co děláme každý den stále dokola, s kým a na čem trávíme svůj drahocenný čas.

Příběhy, které jsme si denně říkali, najednou postrádají svůj dřívejší smysl.

Co býval dřív bezpečný přístav, ke kterému jsem se mohl kdykoli vrátit – vše je najednou pryč.

‚Jsem dobrý člověk,‘ přestane platit poté, co někomu nechtěně zničím život. ‚Rozumím svému oboru,‘ zmizí při nejbližší změně práce. ‚Jsem bratr/vnuk/kamarád,‘ to vše může zmizet ze dne na den, z vteřiny na vteřinu. Část z naší osobnosti je natrvalo pryč. Co jsme si dříve říkali i několikrát denně, to najednou chybí a zůstává jen svíravé prázdno.

Začíná hledání nových částí. Puzzle je rozbité, chybí nám dílky a hledáme nové, které zaplní chybějící místa. Někomu se je podaří zaplnit velice brzy, někdo v tomhle prázdnějším období prožije i několik let, než se dokáže vráti zpět do života.

Tohle vše je normální a patří to k životu. Mnoho věcí neovlivníme a prostě se dějí. Lidé přicházejí a odcházejí, svět kolem se mění a i my s časem rosteme a dospíváme. Některé myšlenky nás posouvají na nové dráhy v životě, některé nás nutí přehodnocovat, co jsme doteď v životě vykonali.

Co je to tedy deprese?

Když je tohle vše normální, co to tedy je? Deprese nastane, když v tomhle hledání nových částí strávíme příliš času, a mozek a tělo se mezitím pod nánosem stresových hormonů takřka fyzicky rozbije.

Mozek utopí sám sebe, nervy a zbytek těla pod nánosem biochemie, který běžný člověk těžko dokáže porozumět. Nervy nakonec přestávají správně přenášet elektřinu, mozek začíná fungovat na snížený výkon. Kortizol přesouvá tuky do břicha, rozpouští svaly a tím tak už teď dost neutěšenou situaci dále prohlubuje.

Člověk s depresí je rozbitý podobným způsobem, jako když se v autě poškodí elektronika. Auto může a nemusí fungovat dál – ale nefunguje, jak má a je jisté, že se se neopraví samo od sebe.

Naše tělo si při tomhle poškození nedokážeme opravit sami. Je nutný zásah zvenčí.

Při slabších depresích může stačit i jen obyčejná intervence – třeba promluva do duše od blízkého kamaráda, který dokáže nasměrovat pozornost lepším směrem. Ve všech ostatních případech je ale nutný zásah lékaře.

Potřebujeme doktora stejným způsobem, jako na auto potřebujeme mechanika. Okolí nám může chtít pomoci a třeba nám i bude pomáhat – ale v téhle fázi okolí zvládne jen málo. Jediné řešení zde je psychiatr. Je to doktor jako každý jiný, oproti všem ostatním ale může napsat specializované prášky na psychiku.

V téhle fázi dokáží pomoci jedině prášky. Dokáží časem opravit rozbitou biochemii mozku a nervů, a dokud se tak nestane, bude se ta prázdnota v duši a mysli jen kupit.

Je to dlouhé…

Všechno to trvá zasraně dlouho. Trvá týdny, než se vůbec dostaneš k doktorovi. Trvá další týdny, než se nastřádá funkční dávka léků a další týdny, než začne být skutečně citelná nějaká větší změna.

Úkol dne: domluv si setkání s doktorem.

Tohle období bývá temné. Když už si myslíš, že to hlouběji už nejde, narazíš na ještě nižší dno. Světlo z hladiny už dávno není vidět. Už nejde pořádně dělat věci, co jsi měl dřív rád, a z žití se stane pouhé čekání na večer, až se bude moci jít znovu spát.

Nakonec i samotné ležení a koukání do stropu může začít být vyčerpávající. Člověk chce být sám a přitom zároveň být mezi lidmi. Když je mezi lidmi, unaví se tak rychle, že ta změna výrazu na tváři je postřehnutelná i pro neznalého člověka.

Chce dělat něco zábavného, ale nemá na to sílu, chuť a ani náladu. Chce se straně spát, ale dokáže se jen brečet. Nakonec se nedá už ani brečet a v hlavě zůstává pouhé prázdno.

Vytvořit myšlenku nebo se jen rozhodnout, co si dát ke snídani – z toho se stává takřka nesplnitelný úkol. Deprese není smutek – deprese je prázdnota, která páchne po nevětrané, temné místnosti.

Prášky nakonec tělo i mozek z tohohle stavu dostanou. Opraví mozek a nervy do té míry, že jde s jistou mírou námahy alespoň nějak fungovat. Dál předchází tomu, aby se tělo znovu do těhle hloubek ponořilo.

Dokážou a nakonec nás i dostanou zpátky k hladině, a vyplavat nad ní a nadechnout se po dlouhé době čerstvého vzduchu je najednou úkol, který jde splnit.

Přežít to – za každou cenu

Než se tak stane, je důležité si neublížit. Mozek je otrávený takovými látkami, že nedokáže vidět to dobré.

Nedokáže prožívat správně emoce a chová se, jako by byl pod vlivem prokletí zlého černokněžníka. Než tohle prokletí zmizí, je nutné udělat cokoli, co pomůže tvé tělo udržet naživu.

Klidně ztloustni. Ani se nepokoušej přestat kouřit a pokud jsi znovu začal, nemlať si to o hlavu. Dělej stále dokola známé věci, které ti dříve dělaly radost. Koukej na ty samé seriály. Kam až to jde, vyhni se alkoholu, smutným písním a kávě, nebo je omez na nezbytné minimum.

Nemusí se nic lámat přes koleno. Času na všechno je dost. Takové hezké pravidlo je, nedělat si něco, co bych neudělal mámě nebo mazlíčkovi. Pokud to jde, zkusit se trochu hýbat. Nebo si trochu uklidit. Když to nejde, nevadí.

Nakonec to přejde. Prášky tělo vynesou zpět k hladině a po dlouhé době bude vidět opět světlo.

Hledání nových dílků

O tělo je postarané, už se (alespoň většinu času) nechce zabít, je tlusté jako prase s jateční vahou na porážku, smrdí kouřem a levnou vodkou a dokáže spočítat domácí úkol čtvrťáka, aniž by se rozbrečelo nebo usnulo únavou.

Tělo to přežilo – ale co teď dál?

Staré hodnoty jsou pryč. Ani pokud by se vrátily, už nebudou fungovat. Rozbitá keramika jde ještě jednou jedinkrát slepit dohromady – ale nevydrží ani první nalití vody. Zvlášť, když některé střepy chybí. Kus naší osobnosti v průběhu deprese zemře a zůstává po něm jen prázdné místo.

Druhá fáze je právě o hledání nových dílků. Je o zkoušení nových věcí, hledání nových smyslů, novým příběhů, které si budeme denodenně říkat. Je to o prohrabování bedny s oblečením, a zkoušením, které kousky nám sluší, které se nám líbí a budou k nám budou pasovat a ladit.

Zde už dokáže opravdu pomoci okolí. Vrátit se zpět do života znamená vrátit se zpět mezi lidi – trávit čas s nejbližšími, mezi přáteli a poznávat lidi nové. Je to etapa plná objevování, člověk se skládá dohromady, lepší, silnější a s novým pohledem na to, co je pro něj v životě důležité.

Už se dá alespoň dýchat

Není to ještě všechno růžové. Není to ani všechno dobré. Kolem stále ještě plave hromada suti a bude tam plavat opravdu dlouho. Stále se často a vydatně topíme metr až dva pod hladinou.

Občas se dá dostat nad hladinu na dlouhou dobu – aby nám do pusy nasral racek a my šli s leknutím znovu do té temné hloubky, abychom si několik posledních týdnů zopakovali znovu od začátku. 

Ale dá se už dýchat. Dá se dívat na beránky plující po obloze. Dá se nadávat rackům a hledat nový směr plavby. Sledovat okolní lodě plout pomalu a majestátně kolem a občas se svézt na vlnkách, které po své cestě vytvoří.

Dá se začít cvičit a hubnout; ta bečka sádla taky nebude plavat věčně. Taky si vyčistit zuby, protože… důvody. Uklidit prázdné flašky od pití a postavit z nich epesní a naprosto famózní vilu pro křečka.

Dají se vyhlížet a zkoušet nové dílky, hrát si s nimi a vybírat si z nich, které pasují nejlépe.

Závěrem

Dokud je v mysli alespoň trocha vůle vyplavat nahoru – dá se tam nakonec dostat.

První fáze nejde zvládnout bez doktora a léků, druhá fáze pak nejde zvládnout bez objevování nových věcí a poznávání nových lidí. Na všechno je čas, na nic není potřeba spěchat. Všechno se nakonec usadí a narovná tím nejlepším možným způsobem.

A o měsíce a roky později se už dá křičet s úsměvem na racky:

„Vy zasraní rackové! Zažil jsem věci, kterým byste nevěřili. Viděl jsem plíseň růst. Slyšel jsem propast šeptat zpátky. Všechny ty chvíle – všechny jsou tam někde hluboko pod námi a nepřeju nikomu, aby je zažil. Fuck you!“

A racci budou dál hovada, tak jako byli vždycky předtím a vždycky i budou. A tak je to dobře.