Skip to content →

Jak zanechat odkaz

Zlatým standardem pro vysvětlení naší motivace je Maslowova pyramida potřeb. Je to dobrý rámec, jak se dá uvažovat o celém lidském životě – protože pokrývá vše, co jako lidé potřebujeme. Od těch nejzákladnejších potřeb až po hledání smyslu v životě.

Abraham Maslow publikoval svoji teorii o lidské motivaci už v roce 1943. K jeho základním myšlenkám také patří, že je důležité se soustředit na chování a potřeby zdravých lidi a raději na lidské přednosti, než na slabosti. Jedině tak můžeme skutečně porozumět tomu, co nás vede v životě kupředu. 

Byl to zajímavý chlapík. Co z jeho myšlenek vyplývá, je, že těžko porozumíme našim chybám, nedostatkům a naší nespokojenosti, pokud nebudeme napřed vědět, jak vypadá a funguje zdravá a spokojená osobnost.

Zjednodušeně – jako lidé máme určité potřeby, a pro spokojený život potřebujeme stále naplňovat určité oblasti našich životů. Naše potřeby mají své pořadí, a vyšší stupně těžko naplníme, dokud nejsme spokojeni s potřebami, co leží pod nimi.

  • Základ tvoří fyziologické potřeby. Potřebujeme se postarat o naše těla. Jídlo, sex, spánek, voda, žádné bolesti – všechno, co potřebujeme pro základní, okamžité přežití. První stupeň je o okamžitém přežití, ten druhý o dlouhodobém.
  • Poté potřebujeme cítit sounáležitost s okolím a uznání od ostatních lidí. Tenhle stupeň je také o dobrém vztahu se sebou a s ostatními.
  • Na čtvrtém stupni potřebujeme smysluplně trávit čas a dělat smysluplné věci.
  • Na pátém potřebujeme naplnit svůj vlastní potenciál.

Odhaduje se, že k naplňování vlastního potenciálu dojde kolem jednoho procenta lidí. Skutečný odkaz – něco skutečně hodnotného po sobě zanechá v životě jen právě tohle malé množství výjimek. Je to na jednu stranu žalostně málo, a na druhou je to nejvíce, kam jsme se jako lidé zatím dostali.

Svět ale netvoří výjimky.

Dvě tajemství

Tajemství spokojeného života pro většinu lidí je v pouhých dvou věcech. Skrývají za sebou ale mnohem více důvodů proč to tak je, než je na první pohled znát. Ostatní věci jsou také důležité… ale nejsou tak podstatné. Nejsou nezbytné. Nutné.

Může to vypadat tak, že mluvím výhradně o třetím stupni Maslowovy pyramidy potřeb. A do jisté míry to bude pravda. Ale věci a události kolem nás nejsou vytržené z kontextu. Neexistují jednotlivé body, na které můžeme ukázat: „Dělej tohle a budeš šťastný.“

Vše souvisí se vším, vše závisí na všem ostatním. Ani tohle není nic víc, než jen další dílek do skládačky. Ostatní dílky jsou stejně tak důležité – a nakonec jen sám skladatel určí, které dílky bude chtít používat a kam je dá. Dobrý základ pro většinu lidí budou tvořit dva dílky:

  • Smysluplně trávit vlastní čas.
  • Dělat radost lidem okolo sebe.

Když se (alespoň trochu) dokážeme spolehnout sami na sebe, jsou důležité, podstatné, nezbytné a nutné opravdu jen tyhle dva body. Všechno ostatní se díky nim srovná tím nejlepším možným způsobem. Samo a bez vydávání přílišné energie.

Nic není věčné a smysl života si určujeme sami

A je to tak dobře. Nejpozději za 100 let se na kohokoli zapomene. Vzpomínky na nás časem zmizí i s životy lidí, co jednou přijdou po nás. Nejpozději za několik století se nakonec rozpadne i náš poslední majetek. Vlastně nic z toho, co vybudujume, nic, co postavíme nebo shromáždíme – nic z toho nakonec nepřežije.

Nakonec ani velké osobnosti nezanechají viditelnou stopu nadlouho. Sebevětší hrdina nebo padouch skončí v učebnici dějepisu na straně 322 v poznámce pod čarou. Nikdo si ji ovšem nepřečte, protože to jsou moderní dějiny, které se učí až poslední měsíc v deváté třídě, nebo na konci maturitního ročníku.

„C-c-c-cože?“

Není to ale tak depresivní, jak se může zdát. Na čem skutečně záleží je právě doba, po kterou jsme naživu. Možná ještě prvních pár let až desítek let po naší smrti.

Protože během téhle doby máme přímý vliv na naše bezprostřední okolí, na své děti a svou rodinu. A nepřímý vliv na jejich okolí.

Všechny kolem sebe můžeme inspirovat k velkým věcem. Ale také jim můžeme pěkně zkurvit život, když na to přijde. Nejsme oddělení od svého okolí a všechno, co děláme, má na ostatní bezprostřední vliv; stejně jako má bezprostřední vliv na nás to, co dělají ostatní. Některé naše akce a myšlenky budou žít dál.

Jestli budou destruktivní nebo budou pozitivní – to už je na nás. Můžeme si vybrat, jakým způsobem plácneme do vody historie a kolik vlnek za sebou zanecháme. A k čertu s tím – můžeme si dokonce vybrat, jestli vůbec do té vody chceme plácnout.

Protože tady je ta dobrá zpráva: nemusíme za sebou nechat odkaz, a většina lidí ho po sobě ani nezanechá. Tak. Je to venku. Významný odkaz za sebou nechá kolem jednoho procenta lidí. Z toho vyplývá, že 99% ho nezanechá.

Můžou všichni – jen část chce – jen minimum toho dosáhne.

Všichni nemusí a nebudou podnikat, psát bestsellery, vynalézat a nechávat za sebou stamiliardové dědictví. V takovém světě bychom ani nechtěli žít. Protože tam, kde jsou výjimeční všichni, není výjimečný nikdo. A svět netvoří výjimky. Svět tvoří výjimky a všichni ostatní. Jsme na sobě navzájem závislí. Jedni budují budoucnost pro všechny ostatní, druzí ji udržují v chodu a pro další generace.

Dvě cesty

Obecně jsou tak dvě cesty, kterými se můžeme vydat. Každému stejně podle jeho vlastní chuti, protože se do jisté míry prolínají a navzájem doplňují.

Prožít klidný a skromný život.

Založit rodinu, vychovat další generaci, dělat vše, jak nejlépe dovedu. Spokojit se s málem, žít obyčejný život a dělat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Nebo, pokud je na to člověk dostatečně magor,

Prodrat se životem svým vlastním pošukonoidním způsobem.

Nechat za sebou pár větších vlnek, nebo jedno obrovské plácnutí do vody. Možná po sobě nechat i jeden nebo dva kameny v té pomyslné pyramidě, kterou jako lidstvo stavíme. Možná tohle budou jednou stavební kameny společnosti, na které se jednou postaví výjimečné osobnosti a nechají na nich svůj vlastní.

Nezáleží na tom, která z těch cest to bude. Potřebujeme se navzájem, a každý nechá svou drobnou vlnku v historii. Někdo větší, někdo menší. Někdo tsunami, která smete všechno dobré v poslední době a někdo vyrobí vlnostroj, který ještě dlouho bude zavlažovat pole daleko od břehu.

Co jde udělat v obou případech, je nebýt kretén.

Jenže tohle nejde naplánovat. Těžko vymyslím kvartální plán s pětiletým výhledem a cílem: ‚Nechci být kretén.‘

Můžu milovat. Milovat sebe, ostatní, život a svět kolem mě. Chovat se k sobě a k ostatním s respektem a úctou.

Můžu na sobě pracovat. Učit se lépe přijímat kritiku. Učit se lépe vyjadřovat své myšlenky a lépe poslouchat ostatní. Co říkají. Co chtějí skutečně říci.

Můžu pomáhat lidem kolem sebe, zlepšovat a ulehčovat jejich životy a tím zlepšovat a ulehčovat i život svůj. Jestli tím zanechám velkou stopu nebo ne – je to buřt.

Tohle je něco, co má hluboký smysl samo o sobě a jde dělat denně a do nekonečna. Jsem si jistý, že právě tohle mají na mysli buddhisté v přísaze: „Všechny vědomé bytosti trpí. Přísahám – všechny je zachráním.“

Oba body – smysluplně trávit svůj čas a dělat radost lidem kolem sebe – se nakonec slijí do jediného principu:

Jednej k sobě a k ostatním s láskou.

Protože nakonec za sebou něco nevyhnutelně zanecháme. Může to být malá, pozitivní vlnka. Nebo negativní, když to zkousne svědomí.

Může to být skromný a naplněný život s rodinou, na který budou děti i vnoučata s láskou vzpomínat. Nebo naopak all-you-can-eat-fuckery-Hemingway-style, nad kterým budou lidé kroutit hlavou i po padesáti letech.

Každý den svým chováním a myšlenkami volím, jaký bude svět, který jednou přijde po mě.

Jestli se díky mému prožitému životu budou lidé více usmívat. Jestli se budou více poslouchat a spíše chtít řešit problémy, než je zhoršovat.

Svou vlnku v historii zanechám určitě – a každý den si volím, jaká ta vlnka bude.